Když je touha po vítězství silnější než fair play

Každý sportovec touží po vítězství. Pro ten pocit celý rok trénuje a vítězství by obětoval takřka všechno. Někdy dokonce i svou čest.

Když dopovat, tak pořádně!

První sport, který vás v souvislosti s dopingem napadne, je bezpochyby cyklistika. I když jsou v dnešní době kontroly extrémně přísné a dopouštět se dlouhodobě dopingu je takřka nemožné, cyklisté se této nelichotivé pověsti budou zbavovat asi ještě dlouho. V tomto ohledu jim rozhodně nepřispěla aféra spojená s Lancem Armstrongem.

Tomu se podařilo vyhrát sedmkrát extrémně namáhavou Tour de France a zapsal se tím navždy mezi nejlepší cyklisty historie. Následně překonal boj se zákeřnou rakovinou a podařilo se mu vrátit se na světovou špičku. Právem byl považován za hrdinu nejen mezi cyklisty. Alespoň tak tomu bylo do roku 2013, kdy se veřejně v televizním pořadu Oprah Wilfreyové přiznal k dopingu. Armstrong zde uvedl, že všechny své tituly získal pomocí dopingu. Na jeho maskování se podílel obrovský tým lidí a Armstrong užíval zakázané látky a krevní transfuze v týmovém autobusu přímo před očima všech pořadatelů a ostatních závodníků. Během jediného dne se tak z hrdiny stal největším podvodníkem, přišel o všechny svoje trofeje a ztratil většinu fanoušků i sponzorů.

Běžet celý závod? Není třeba.

Maratonský běh se svou délkou přesahující 42 kilometrů rozhodně není pro každého. To ostatně zjistil také Fred Lorz, který se roku 1904 účastnil olympiády v St. Louis. Do zmíněného maratonu nastoupil s ostatními soupeři, nicméně po 30 kilometrech kvůli vyčerpání nemohl dál pokračovat a závod vzdal. Jak tomu bylo zvykem, zpět na stadion ho přivezlo auto. Během této cesty ale Fred dostal skvělý nápad – na stadionu se opět vrátil na trať a skvěle sehrál roli unaveného vítěze. Po protnutí cílové pásky mu stihl pogratulovat sám prezident Roosevelt, o moc déle si však slávu užít nestihl. Vítezství mu bylo během hodiny odebráno a jako bonus získal doživotní distanc.

Fredův smělý plán, jak se stát bez námahy vítězem maratonu inspiroval o 80 let později i Američanku Rosie Ruiz. Ta však nečekala na vyčerpání sil jako její předchůdce, nicméně ihned po startu nastoupila do metra a nechala se dovézt do cílového prostoru. Tam čekala s ostatními fanoušky, ve vhodný moment se nenápadně připojila mezi závodníky a na cílové rovince je všechny předběhla. Nicméně i její podvod byl velice brzy odhalen.

Rekord v mlze

U zkracování trati ještě chvíli zůstaneme. V roce 1990 nastoupil žokej Sylvester Carmouche k dostihovému závodu v Louisianě jako jeden z největších outsiderů. Jaké však bylo překvapení pro všechny, když se po chvíli objevil na svém koni v čele závodu a vyhrál ho v novém traťovém rekordu.

Během závodu totiž panovala extrémní mlha a doslova nebylo vidět na krok. Carmouche, který si od začátku byl vědom toho, že na tomto koni nemá šanci na vítězství, se rozhodl situace využít. Trať si zkrátil, a když před cílem uviděl v dálce svoje soupeře, vyrazil a závod jednoznačně ovládl. I na tento podvod se přišlo, nicméně tomu tak vůbec nemuselo být. Vítězství outsidera v tak těžkých podmínkách bylo zvláštní, ale pravděpodobně by žádnou větší pozornost a přezkoumávání nezpůsobilo. To, co podvodníka nakonec prozradilo, byl jeho rekordní čas na trati. Je tedy vidět, že kdo chce moc, nemusí mít nakonec vůbec nic.

Kouzelný kord

I když by se mohlo zdát, že šerm je sportem těch největších gentlemanů, ani tady to bohužel není vždy pravidlem. Přesvědčil nás o tom při montrealské Olympiádě sovětský pětibojař Boris Onišenko. Ten si upravil svůj kord a přidal si k němu malé, důmyslně skryté tlačítko. Vždy, když sportovec toto tlačítko zmačknul, počítač, který sčítá body za zásah, mu jeden další připočítal. A to i v případě, kdy se soupeře vůbec nedotkl. Koordinovat ale samotné šermování a mačkání tlačítka tak, aby zásah alespoň vypadal jako pravý, bylo obtížné. Soupeři si tak brzo všimli, že Onišenko získává body i ve chvíli, kdy je jeho kord daleko od soupeře. Na jejich žádost byl upravený kord přezkoumán, podvod odhalen a Onišenko vyloučen z celých her.

Paralympiáda plná vysokoškoláků

Podvádění do sportu rozhodně nepatří. Někdy to jsou však úsměvné pokusy, které se sportovcům dají odpustit. To však nebyl případ španělských basketbalistů, kteří překročili pomyslnou morální hranici opravdu extrémně.

Stalo se to během paralympijských her, které se v roce 2000 pořádaly v Sydney. Během turnaje pro mentálně postižené basketbalisty se rychle zrodil nový favorit – Španělsko. To válcovalo soupeře jednoho po druhém a bez větších problémů si došlo pro zlaté medaile. Španělský novinář Carlos Ribagorda se ale dostal do zákulisí tohoto týmu a zjistil, že většina hráčů své mentální postižení pouze předstírá. V celém týmu našel pouze 2 hendikepované sportovce, zbytek tvořili vysokoškoláci, inženýři a doktoři.  Celý tým tak okamžitě upadl v nemilost nejenom vlastního národa, tresty za tento podvod však byly směšně nízké.