Nejstarší sporty v historii lidstva

Odkud se vzal sport?

Dle historiků sloužil sport ke dvojímu účelu – zaprvé se jednalo o vyústění z armádního výcviku, ze kterého se vyvinuly různé hry a soutěže, které měly testovat bojové schopnosti a fyzičku vojáků (například zápas, lukostřelba či jízda na koni). Sem patří například řecké olympijské soutěže. Zadruhé pak šlo o náboženské aktivity, při nichž byla hra součástí často obětního rituálu, kam můžeme zařadit obřadní míčové hry z amerického kontinentu.

Zápas coby součást původních olympijských her

Zápas patří k nejstarším sportům v historii – dokládají to nálezy z doby zhruba 2 700 let př. n. l., přičemž od roku 708 př. n. l. se stal zápas oficiálně součástí řeckých olympijských her. Po celou dobu jeho existence jsou pravidla zápasu prakticky stejná – cílem bylo vytlačit soupeře z ringu, případně jej donutit dotknout se země jinou částí těla než nohama.

Zápas ve volném stylu byl původně součástí vojenského výcviku a na dlouhou dobu se tedy jednalo o výlučně mužský sport. Zápas byl zároveň oblíbeným sportem vrchnosti, stejně jako například střelba, jízda na koni či šerm.

Pelota = hra na život a na smrt

Mezi nejstarší míčovou hru na světě patří středoamerická hra pelota, též známá jako Tlachtli. Dochované zmínky o této hře se datují již kolem roku 2 000 př. n. l., kdy území dnešního Mexika obývala nejstarší mezoamerická kultura, totiž Olmékové. U nich se objevuje první hřiště pro tuto míčovou hru, které reprezentovalo nebeskou oblohu, po které se vesmírné těleso (míč) pohybovalo. Jako u řady dalších starých her měla pelota náboženský význam – hráči byli vnímáni jako účastníci posvátného rituálu, který ovšem pro řadu z nich skončil smrtelně.

Hra měla značný náboženský, ale také politický a kulturní význam. Jednalo se o hrůzné náboženské divadlo, které bylo předzvěstí krvavého konce ať už poražených, tak někdy i vítězů.

Pravidla hry byla vcelku jednoduchá – úkolem hráčů bylo neupustit míč (vyroben z kaučuku a reprezentující nebeské těleso – Slunce, Měsíc či Zemi) na zem. Míč se zároveň nesměl přestat pohybovat. Něco takového by znamenalo konec světa a zároveň konec hry. Hráči si přihrávali míč za pomocí loktů, boků či kolen. Později se též přidával další cíl – prohodit míč kamenným kruhem. Zvítězil ten tým, kterému se podařilo vícekrát prohodit míč touto „obručí“.

Konec hry znamenal pro poražené také konec jejich života. Poražení byli posléze rituálně obětovaní božstvu. V určitých situacích se ovšem stávalo, že rituálně obětovaní byli naopak vítězové, případně kapitán vítězného týmu. Pro Maye a Aztéky bylo darování krve Bohům tou nejvyšší poctou, jelikož věřili, že jen díky této oběti se udržoval svět v chodu.

Je tedy zřejmé, že sport měl pro lidstvo v průběhu historii řadu různých významů a zdaleka nešlo vždy jen o zábavu.